DECASIA

Dokumentární

USA, 2002, 70 min

 

Režie: Bill Morrison

Hudba: Michael Gordon

 

Ojedinělá avantgardní výpověď filmového režiséra Billa Morrise představuje hypnotickou smršť různě deformovaných záběrů, kontrastovaných symfonickou hudbou z pera Michaela Gordona. Právě díky tomuto protikladnému přístupu disponuje film nespočtem subjektivních zážitků. Decasia je utvořena tzv. metodou „found-footage“ („nalezený materiál“), tudíž z náhodně sestavených záběrů a prostřednictvím mezizáběrových vazeb se na povrch kontinuálně rýsuje zhola jiné vyznění. Režisér použil scény z různých filmů datovaných před rokem 1930, přičemž se zaměřoval hlavně na ty, které jakýmkoliv způsobem podlehly stárnutí, plynutí času. Jednotlivé deformace dále nijak neupravoval, neurychloval jejich vznik, jen je pospojoval do sugestivně vizuálních koláží (obrazy pod vlivem „filmové koroze“ bobtnají, transformují se a znovu dostávají odlišný, hlubší význam; dalo by se tedy mluvit o jakési found-footagi ve found-footagi). Plnohodnotná polovina snímku, tedy hudba, dokresluje tuto chromou vizuální smršť. Pulzující smyčce s množstvím jiných nástrojů v gradaci spějí do mírné kakofonie, která až despoticky navozuje stresující pocity. Decasia je nesmírně raritní záležitostí, po které by měl sáhnout každý, kdo vyhledává atypičnost v soudobé kinematografii.(25.11.2004)

 

7 min. x 10 = zkouška mentální výdrže, psychické stability, freudovské lability a filmové deprese (larvy, rozpadlá emulze, černé tečky místo očí, bubliny, kontury, točící se Turek, nekonečná sekvence s jeptiškami, zoufalé hledání děje a obrazu, smršť rýh, západ slunce, zničená perforace, blikání, nic, mihotání, nic, ruka sahá na dlouhé černé moře filmových pásů, konec).

 

Decasia is a 2002 found footage film by Bill Morrison, featuring an original score by Michael Gordon. The film is a meditation on old, decaying silent films and is similar in spirit to Lyrical Nitrate. It begins and ends with scenes of a dervish and is bookended with old footage showing how film is processed. Some of the deterioration was enhanced with computers to create more meaningful abstract imagery in the manner of Stan Brakhage. Nothing was done to accelerate the decomposition the actual film prints, most of which were borrowed from facilities such as the Museum of Modern Art. The film's musical soundtrack features several detuned pianos and an orchestra playing out of phase with itself, adding to the fractured and decomposing nature of the film. Two films have been positively identified: J. Farrell MacDonald's The Last Egyptian (1914), written, produced, and based on the novel by L. Frank Baum, and William S. Hart's Truthful Tulliver (1916).